Rozhovor s Jiřím Trhlíkem starším.
Jirko, jak se cítíš před turnajem v Hranicích?
Před turnajem v Hranicích se cítím tak na 50%. Vždy se těším, že se sejde dobrá parta kamarádů a známých (teď mám na mysli i ostatní mužstva, se kterými se na těchto turnajích pravidelně setkáváme), že se uvolním od všech stresů a získám nový impuls do všedního každodenního života. Bohužel mě v tomto týdnu semlely některé pracovní povinnosti a mám pocit, že můj současný psychický stav hodně ovlivňuje stav fyzický. Takže doufám, že do soboty ještě stihnu nabrat druhý dech a že se tam nebudu trapně plazit po hřišti. Jinak mi nezbývá, než začít do zdi tlouct ten pověstný hřebík, kam pověsím svoji sportovní kariéru.
Jako jeden z nejzkušenějších a to nejen věkově nám prozraď jak se udržuješ v takové kondici, že stále zvládáš sportovat?
Myslím, že udržování kondice není jen o fyzických proporcích nebo tréninku. Nechci být nějakým „chytrákem nebo znalcem“, ale člověk to musí mít v hlavě. Nepřipouštět si stárnutí buněk, nepřipouštět si přibývající věk, je potřeba myslet pozitivně a samozřejmě se i trochu hýbat. V mojí kondici mě také drží pocit, že někdy stačím i těm mladším a z toho mívám velkou radost. Je také pravda, že když má člověk kolem sebe mladší partnery a spoluhráče, cítí se jinak, než když je tomu obráceně. V tomto směru bych chtěl všem poděkovat za to, že mě mezi sebou ještě „trpíte“. Na závěr bych rád řekl, že to mám možná trochu v genech: moje babička, která zemřela v 99 letech ještě v 90 chodila po poli a kopala brambory. No ale to se nebojte, to vám neudělám, že bych já v 90 běhal po hřišti s florbalkou.
To by možná stálo o zápis do Guinessovy knihy rekordů, jako nejstarší florbalový hráč. To by mohla být výzva, ne?
Hmm… To není špatný nápad, zkusím o tom přemýšlet.
Pokud tedy přijde doba, když bys opravdu skončil, plánuješ se dále věnovat nějaké funkci v týmu?
Musím říct, že jsem o tom nějak moc nepřemýšlel. Florbal mě baví, jako sport se mi moc líbí a když přijde doba, že skončím, určitě se nebudu vyhýbat dalším kontaktům a rád pomůžu, když to půjde. Na to možná ani nemusíme vymýšlet funkce.
Cítil by ses na trenérskou funkci?
To jsou mi otázky. Teoreticky možná některé věci znám, možná se dokážu dívat na věci objektivně, třeba dokážu reagovat na různé situace. Mám ale poměrně slabé zkušenosti a pak by to bylo o učení se ze všech stran (myslím týmové vztahy) a hledání kompromisů. Nebál bych se toho, ale jako podmínku bych si dal zkušební dobu bez závazků do budoucna. O platu bychom mohli mluvit později.
Teď se podívejme na florbal od počátku. Jak ses k němu dostal a kdy jsi jej začal hrát?
K florbalu jsem se dostal díky mým synům, kteří sami projevili iniciativu jej hrát. Přes jejich spoluhráče jsem se seznámil s dalšími rodiči a postupně jsem s nimi začal objíždět turnaje. Spolu s J. Fridrichem starším jsme absolvovali skoro všechno od žáků až po juniory. Svůj první florbalový zápas jsem hrál za rodiče proti žákům stylem ala hokej. Tehdy to bylo ještě relativně vyrovnané, kluci byli šťastní, když jsme jim na závěr rozdělili bonbóny. Později J. Müller, J. Fridrich, P. Paseka, J. Přikryl s některými dalšími začali hrávat florbal v holešovské sokolovně a nalákali mě, abych se k nim přidal. To bylo někdy před 6 – 7 lety. A tak se ze mě stal sokol (falkon) a florbalista amatér.
Děkuji za rozhovor a přeji ať vydržíš ještě dlouho aktivně hrát.
Taky děkuji.
